Vikingové
Účelem těchto stránek je přiblížit trochu návštěvníkům Vikingy, jejich život a původní starogermánskou mythologii. Pokud vás zajímají bližší a podrobnější údaje (a kvalitní odborné prameny, ze kterých jsem čerpal), na konci této stránky najdete seznam literatury, případně odkazy na jiné zajímavé a podrobnější webové projekty v zahraničí či skupiny zabývající se Vikingy po praktické stránce také u nás. Uvádím zde alespoň stručné údaje týkající se starých seveřanů, abych trošku přispěl k napravení běžných omylů, které kolem nich panují. Některé pochází z romantismu 19. století, jiné jsou dílem nových autorů rádoby historických děl, zejména pak zámořských "tvůrců", proslulých svou ignorancí a barbarským přístupem k evropské historii. Je ryze účelovou snahou těchto lidí vnutit veřejnosti dojem, že cokoli starší tří století je šerý dávnověk, který lze zpracovat dle momentálních potřeb trhu a módy a mnozí tomu rádi a ochotně věří. Přesto však, hlavně díky nekonečné práci historiků a archeologů, má ten mlhavý dávnověk až příliš často dosti zřetelné a hmatatelné tvary. Pro všechny, kteří je chtějí vidět. Tyto stránky se průběžně doplňují o další údaje.
"Viking"
Slovo "Viking" nebylo dodnes přesvědčivě vyloženo a jeho původ asi zůstane navždy etymologickou záhadou. Za zmínku stojí tři teorie odvozující původ slova Viking buď od slova vík - zátoka, víg - boj či slovesa víkja - vyhýbat se, potažmo vzdalovat se. V prvním případě (Elias Wessén) by se jednalo o narážku na pirátské počínání Vikingů číhajících ve fjordech na kupecké lodě či obecně usazených ve fjordech. Druhý výklad by byl poplatný jejich pověsti zdatných válečníků a třetí varianta výkladu (Fritz Askeberg) předpokládá odvození od "vzdálení se, odjezdu či nepřítomnosti" a je narážkou na výpravy Vikingů. Slovo"Viking" navíc používali sami Vikingové, ostatní národy je nazývaly jinak - Normané, Dani, Ascomanné apod. či pouze seveřané. V zásadě se jednalo o Nory, Dány a Švédy. Začátek doby vikingské se zpravidla datuje rokem 793 - kdy norská vikingská flotila napadla a vyplenila klášter na ostrově Lindisfarne a končí jedenáctým stoletím, kdy bylo ve Skandinávii prakticky plošně přijato křesťanství a společenský řád se ustálil na jinde v Evropě již zcela běžné formě feudálního zřízení, jež ukončilo předchozí "vojenskou demokracii" - poslední pozůstatek pravěké společnosti.
Vzhled Vikingů:
O vzhledu Vikingů nás zpravidla informují doboví kronikáři a je třeba mít na paměti, že tito dobří mniši z drancovaných klášterů, neměli důvod malovat si "kruté pohanské nájezdníky" nijak lichotivě. Další zprávy pak máme od kupců obchodníků a diplomatů, kteří navštívili Vikingy buď ve Skandinávii nebo např. na Volze. Z dochovaných kosterních pozůstatků je zřejmá výška Vikingů v průměru mezi 170 až 175 cm (u Islanďanů např. 170-171cm, v Dánsku kolem 170cm) což tehdy nebylo málo. Podle zpráv kupců i misionářů (např. Adam z Brém, Ibn Fadlan, Ibn Rosta), Vikingové milovali přepych a bohatství, velmi si také potrpěli na vzhledu, úpravě zevnějšku a v mezích tehdejších dobových a místních zvyklostí a možností i na základní hygienu (především však v západních oblastech - Norsko, Island - zprávy arabských kupců z Volhy se příliš pochvalně o zvycích v hygieně vikingských kupců nevyjadřují). Muži nosili s oblibou upravený plnovous, jenž měli za svou pýchu a pálení těchto vousů bylo považováno, podobně jako třeba u Tatarů, za jednu z nejhorších pohan a urážek. Vlasy nosili muži dlouhé i krátké, rozpuštěné nebo sčesané dozadu (tak, že často vyčnívají z pod přileb a čapek) nebo porůznu splétané či svazované např. do culíku, svévský uzel se již v tomto období dávno nenosil. Normanští muži si v 11. století oblíbili krátké účesy s vysoko vyholeným temenem hlavy, zvláště pak nobilita. Vdané ženy Vikingů si vlasy svazovaly do uzlů na šíji, upravovaly do síťky, případně skrývaly pokrývkou. V oblečení si muži i ženy libovali v pestrých barvách a rádi se zdobili jemně zpracovanými šperky domácí i cizí výroby. Rozšířenou pánskou módou tehdy byla krátká tunika s dlouhým úzkým rukávem - materiálem bylo plátno, vlna a zámožní lidé si mohli dovolit i drahé látky jako byl samet, brokát, domácí či třeba byzantské výšivky na zdobení apod. Další částí oděvu byly úzké či drahé široké kalhoty (Ibn Rosta se dokonce zmiňuje až o sto loktech látky na široké kalhoty) nosily se zpravidla stažené a ovinuté pod koleny. Oděv doplňoval buď krátký nebo delší čtverhranný cípatý plášť uvazovaný na uzly nebo spínaný na pravém rameni jehlicovou sponou tak, aby pravá ruka byla neustále volná a připravená tasit zbraň (Ibn Fadlan). Hlavu nosili muži prostovlasou nebo pokrytou čapkou. Zámožnější vikingské ženy oblékaly jemnou spodní skládanou tuniku, na ni dlouhý, k zemi sahající svrchní šat různého střihu - buď tunikového nebo šlo o zvláštní oděv bez rukávů upevněný poutky a dvěmi sponami na prsou. Někdy byl šat vybaven i vlečkou. Přes svrchní oděv pak ženy oblékaly různě dlouhé kápě bez rukávů shrnuté dozadu tak aby kápě odhalovala holé paže zdobené náramky a prsteny. Chudší a mladší dívky nosily oděv jednodušší a méně okázalý. Nejchudší lidé chodili na boso nebo si splétali na nohy jakési střevíce z březové kůry a líka - odtud v norštině výraz "birkebain" jež se později ve 12. století v Norsku za tzv. Povstání birkebainů stalo též synonymem pro "tvrdého muže". Lépe situovaní Vikingové obouvali nízké kožené krpce a lejtka obtáčeli pruhem látky či koženým šněrovaným řemením, někdy pobíjeným stříbrem.
Mořeplavba:
Rekonstrukce vikingského plavidla - převzato z pramenů.Vikingové prosluli jako vynikající námořníci a díky své dlouhé loďařské tradici také jako výteční stavitelé pevných a kvalitních lodí.
Předvikingské období:
Lodě stavěli Germáni již od pravěku, jak dokazují četné vyobrazení na skalních kresbách ze Skandinávie doby bronzové. V tomto období stavěli Germáni jak malé dlouhé říční čluny, tak již poměrně velké lodě (člun z Nydamu mohl mít posádku až 45 lidí) specifické konstrukce - tyto lodě měly zdvojený přední vaz (skalní kresba z Brandskogenu), zřídka také i zadní vaz (člun z Hjortspringu v Dánsku) umožňující bezpečnější přistání a zároveň zesilující vnitřní obrubové vazy již tehdy dekorativně zdobené (dračí či hadí hlavy). Loď tvořily obrubové a vnější vazy, žebra a plaňky uvazované k žebrům provazy z lýka. Spáry se utěsňovaly koudelí a pryskyřicí. Ještě v římském období (Tacitus), nepoužívali Germáni plachty (plachty nejsou doloženy, je ale teoreticky možné, že se v nějaké formě používaly na obchodních lodích už v tomto období, ale nálezů je zatím málo) a poháněli své čluny pouze vesly - jejich lodě také ještě neměly klasický kýl, který by umožnil využití bočního větru při zachování kurzu. Germáni se však tehdy ještě na svých člunech neodvažovali daleko na otevřené moře nebo oceán - pohybovali se spíše po řekách a při pobřeží. V mladším období se již na lodích používá jako spojovacího prvku i železných nýtů, ale k žebrům se plaňky uvazují stále postaru lýkovými provazy.
Vikingské období:
S obdobím Vikingů se však situace poněkud změnila - severští Germáni se naučili stavět větší, odolnější a konstrukčně již dokonale propracované lodě. Zdvojený vaz se již z konstrukce vytrácí a jeho místo i funkci plně přebírá jediný dekorativně zdobený vaz spojený s výrazným kýlem. Tento kýl pak umožnil využití plachty nejen s větrem v zádech, ale také s bočním větrem. Lodě byly vybaveny (zpravidla již běžně), jedním stěžněm usazeným v masivním bloku z dubového dřeva upraveným ke sklopení (Stěžeň Osebergské lodi byl vysoký asi 13 metrů). a jedinou jednoduchou čtvercovou nebo obdélnou plachtou. Nadále se však stejnou měrou užívalo vesel, které loď činily nezávislou na rozmarech větru, což bylo důležité zvláště u válečných plavidel. Vesla byla uchycena již ve stabilních pozicích (úvazech nebo otvorech) po bocích lodí, ale v případě potřeby se dala vytáhnout dovnitř a složit na palubě. Kormidlo tvořilo stejně jako ve starším období zvláštní veslo umístěné na zádi lodě na pravé straně. Tyto lodě díky své konstrukci mohly dobře odolávat nástrahám otevřeného moře při plavbách do Španělska, Franské říše, Anglie, Irska, Středomoří, či na Island, do Grónska a dokonce dosáhli severní Ameriky - bájného Vinlandu při výpravách Erika Rudého (Rudovouse) a jeho syna Leifa Eriksona a jeho bratra Thorvalda. Stejně tak díky plochému dnu a relativně malému ponoru mohli Vikingové pronikat na těchto lodích po řekách i hluboko do vnitrozemí a napadat tak cíle značně vzdálené od pobřeží - např. roku 860 Paříž či Londýn. Lodě však nesloužili Vikingům jen k boji, ale i k obchodu - na hlubších a širších lodích, vesměs bez dračích hlav, vikingští kupci pronikali např. po řece Volze až do Byzance a čile obchodovali. V případě potřeby se dala taková loď i přenést na kratší vzdálenosti například z jedné řeky do druhé. Posádky těchto lodí tvořili sami Vikingové sedící u vesel i u kormidla. Pokud využívali práce otroků, zpravidla na kupeckých lodích. Stejně jako v době bronzové a římské i Vikingové své válečné veslice bohatě zdobili řezbářskou prací a malováním a oblíbená byla figurální výzdoba vysoko zdvižených přídí a zádí - často ve tvaru hadích či dračích hlav - odtud tedy vžitý název pro lodě Vikingů - Drakkary. Loď měla pro Vikingy ale i jiné významy než jen jako zbraň či nástroj obchodu - byl to též symbol majetku, moci, prestiže a význam hrála i v pohřebních rituálech mocných. Dosti podrobný popis takového pohřbu u Vikingů na Volze nám zanechal arabský diplomat Ibn Fadlan. Příkladem takové pohřbené lodě je např. veslice z počátku 9. století jež se našla roku 1903 v Osebergu:
Nalezena roku 1903, vyzdvižena roku 1904, dnes se nachází ve Vikingském lodním muzeu nedaleko Osla.
Výzbroj Vikingů:
Základní zbraní Vikinga bylo kopí a meč, sekera či scramasax. Proti ranám se chránil především kruhovým či oválným štítem, zámožnější bojovníci pak i různou kovovou zbrojí, od kovovými pásky pobíjených kožených kabátců, přes šupinové a lamelové zbroje až po velmi kvalitní kroužková brnění. Hlavu bojovníka chránila buď kožená, nebo častěji kovová přilbice. Chudší bojovník musel vystačit kromě štítu s ochranou silných vlněných oděvů.
Přilbice: 
Ač se všeobecně traduje, že Viking nosíval přilbu opatřenou párem rohů, nejlépe volských, není to v žádném případě pravda - rohy na přilbách vikingských bojovníků nemají co dělat. Tento omyl má na svědomí mimo dalšího i romantické 19. století a např. opera. Při vytváření divadelních kostýmů k dílům Richarda Wagnera apod. se jejich původní tvůrci dopustili chyby. Ať již úmyslně, aby dodali bojovníkům na hrozivějším vzhledu nebo využitím tehdejší špatné interpretace nálezů obřadních přileb nebo jejich vyobrazení na kresbách a reliéfech. Většina těchto nálezů obřadních přileb pochází navíc ze staršího období a jde o pokrývky hlavy užívané k rituálním účelům, protože vyrobeny z tenkého, např. bronzového, plechu mají zanedbatelnou ochrannou hodnotu. Tento poněkud hloupý omyl se ale vžil natolik, že i dnes se jím bohužel často inspirují neseriózní tvůrci rádoby "historických" děl. Ve skutečnosti Vikingové používali v boji několik základních typů přileb v závislosti na stupni vývoje. Od polokulovitých přileb opatřených lícnicemi, nánosníkem či "brýlovou" ochranou obličeje až ke klasickým kónickým přilbám žebrovým nebo tepaným opatřeným obrubou a nánosníkem. Přileb z vikingského a dokonce i předvikingského období bylo nalezeno dostatečné množství, aby bylo možno s jistotou tvrdit, že rohy na přilbách Vikingů nemají co dělat! Pomineme-li historii, dospějeme k tomu, že je to nesmysl i z praktického hlediska - oblost, později kónus přilby zajišťoval hladké sklouznutí případné sečné rány, zpravidla vedené odshora dolů, což bylo při stylu boje a konstrukci mečů nejúčinnější. Navíc při pevnějším uchycení rohů by bojovník riskoval, že rána svedená na tento roh mu škubem přilbice a pákou rohu zlomí vaz.
1. Předvikingský typ přilbice - 7. st. Vendel - Švédsko
2. Předvikingský typ přilbice - 6. st. Sutton Hoo - Anglie, vyrobena asi ve Švédsku
3. Kónická, někdy též normanská - nejčastější typ vikingské přilby - tento druh přileb se udržel od 9. až do 13. st.
Právě podobná vyobrazení bojovníků v rituálních maskách pomohla kdysi ke vzniku tak zažitého omylu. Bojovníci vyobrazení na této tabulce jsou zachyceni při rituálu souvisejícím pravděpodobně s kultem boha Odina. První z nich má na hlavě rituální přilbu, nebo pokrývku s dvěma rohy zakončenými ptačí, pravděpodobně stylizovanou havraní, hlavou. Druhý bojovník má na hlavě masku z vlčí lebky a kožešiny, která by rovněž mohla ukazovat na atributy boha Odina. Již z doby bronzové bylo nalezeno několik rituálních přileb s rohy nebo jinou nepřehlédnutelnou ozdobou hlavy, takže nošení podobných masek, přileb či pokrývek hlavy při rituálech nebylo nic zvláštního. Naproti tomu jako bojová přilbice takto "vylepšená" se nenašla ani jediná. Protože nalezené rituální přilby nemají za cíl chránit, jsou vytepány z tenkého plechu a jsou tedy jako bojová ochrana před údery zcela bezcenné a vždy nalezené bez poškození v boji.
Kopí: 
K výzbroji všech vrstev Vikingů zcela neodmyslitelně patří oštěp, později kopí. Oštěp byl převážně vrhací zbraň robustnější konstrukce užívaný také při lovu, kopí bylo subtilnější a štíhlejší konstrukce. Ač se kopím vrhalo, sloužilo také často jako ruční bodná zbraň. Kopí bylo relativně levnou zbraní, takže si je mohl dovolit opravdu každý vikingský bojovník. Kopí sloužila především v první fázi bitvy, kdy jimi po sobě bojovníci vrhali, nebo se snažili zasáhnout blížící se protivníky bodem, protože štíhlému ostrému hrotu kopí při dobře vedené ráně neodolala žádná zbroj ani tenké dřevěné vikingské štíty, pokud po nich hrot nesklouzl.V další nastalé husté skrumáži bojujících mužů už nebylo na použití kopí dost místa ani času, takže jej bojovník odhodil a tasil jinou vhodnější zbraň. I z těchto důvodů se kopí až na pár osamělých výjimek nijak zvlášť nezdobila. O významu kopí svědčí i skaldský (básnický) obrat - kenning - pro bitvu "metlice kopí" a podobný obrat pro kopí - "vědma štítů" ad absurdum - "metlice vědem štítů" jako složený kenning. Posvátné kopí bylo také hlavní zbraní a atributem nejvyššího severského boha Odina. Vedle kopí s prostým listovým hrotem se občas nachází i hroty vybavené "křidélky" pravděpodobně franského původu.
Zbroje:
Majetnější Vikingové chránili svá těla v boji zbrojí. Od irských kronikářů se dozvídáme, že nájezdníci obránce předčili hojnou, lesklou a kvalitní zbrojí a o zbrojích hovoří i kronikáři franští a anglosasští. I když připustíme, že kronikáři mají sklon k přehánění, často zcela účelový a fakt, že natolik drahou součást vybavení si nemohl dovolit každý řadový válečník, je zřejmé, že kvalitních zbrojí nebylo mezi Vikingy málo. Minimálně králové, mocní jarlové, náčelníci a jejich družiny si ji dopřát mohli.
Konstrukčně byly jejich zbroje obdobou tehdy známých principů ochranného odění v Evropě - od relativně levných kožených kabátců, pošívaných často kovem, až po kvalitní kroužková brnění importovaná z orientu. Díky různým konstrukcím a ceně se mohlo dostat i na méně movité. Také díky použitým materiálům se dalo ušetřit na ceně i váze - např. nahradit kovové destičky kostěnými nebo rohovinou, ovšem za cenu výrazného snížení účinku zbroje - později kov tyto náhražky vytlačil.
- Kovové pruty: - podlouhlými kovovými pásy pošívaný či nýtovaný kabátec.
- Šupinová zbroj: - kovové, překrývající se šupiny, nýtované na kožený, nebo textilní podklad.
- Lamelová zbroj: - kovové destičky - lamely nebo plné či duté kroužky - faléry našívané na
kožený nebo textilní podklad zhusta těsně vedle sebe.- Kroužková zbroj: - nejdokonalejší a nejdražší užívaná zbroj - tvořená vzájemně zřetězenými
kroužky.
Zbroje Vikingů zpravidla dosahovaly bez ohledu na konstrukci pouze na stehna, ruce chránily jen po loket. To je dáno jednak celkovou úrovní vývoje zbrojí v jejich období, konstrukcí a také faktem, že Vikingové bojovali, ať už na lodích nebo na souši, většinou jako pěšáci. I pokud měli koně, pouze se na nich přesouvali na bojiště - potřebovali tedy tomu úměrné zbroje - relativně lehké, pohyblivé a účinné. Nohy bojovníků chránila zpravidla silná vrstva plátěných ovinů či koženého řemení. Ruce si bojovník nechránil buď vůbec nebo obdobně jako nohy - prsty však zůstaly nechráněné a proto zranitelné. Krk bojovníka zůstával buď holý nebo jej chránil koženým či kroužkovým závěsem přilby nebo límcem.
Normané-výzbroj:
Situace se změnila až ke konci vikingského období, kdy Normané usazení v Normandii již několik století pod přímým kulturním vlivem civilizovanějších Franků převzali jejich rozvinuté feudální zřízení i jejich styl boje v čele s těžkou rytířskou jízdou a postupně přizpůsobili i zbroje těmto novým požadavkům. Délka zbrojí dosahovala až pod kolena a rukávy chránily paže k zápěstí a pevná kapuca zbroje chránila hlavu i tam kam již kónická - tzv. normanská přilbice nedosahovala. Váha zbroje sice podstatně vzrostla, ale pro jezdce na silném těžkém rytířském koni nepředstavovala vážný problém. Kroužkových zbrojí - kompletů v tomto období nebylo ještě příliš mnoho, takže se dostalo jen na nobilitu a většina rytířů se spokojovala s ochranou šupin či falér. Tyto změny v organizaci vojska s masivním nasazením jízdy Normané nakonec zužitkovali roku 1066 v bitvě u Hastingsu, kde porazili pěší vojsko posledního anglosasského krále Harolda a fakticky tak ovládli Anglii.
V následujícím 12. století pak ke kroužkovým kompletům přibyla ještě ochrana samotných rukou pěstnicí či řidčeji prstovou rukavicí a nohavice, které nahradili ještě v 11. st. používané kožené řemení chránící lejtka a holeně bojovníka. Také kruhové vikingské štíty nahradili Normané od 11. století velkým jezdeckým mandlovým štítem, který jezdcům lépe vyhovoval k pasivní ochraně těla. Podrobnější představu o vzhledu, výzbroji a výstroji normanských bojovníků nám zprostředkovává tzv. Tapiserie z Baeyoux, nebo-li též Tapisérie královny Matyldy popisující invazi Normanů do Anglie. Více k Normanům a této události najdete na vynikajících anglických stránkách www.battle1066.com. Normanům ve středomoří - zejména na Sicílii a Byzanci se věnují výborné české stránky guiscard.curiavitkov.cz. O výzbroji bojovníků v pozdějším období - ve 11. a 12. století (i když v Čechách, leč výstroj byla obdobná i jinde v Evropě) naleznete také informace na domovských stránkách sdružení Curia Vitkov.
Sekery: 
Vikingové v boji nepoužívali dvoubřité sekery a tento omyl pramení buď z chybné záměny seker za vývojově starší, někdy oboustranné, sekeromlaty používané již od pravěku jako úderné zbraně nebo starověké maloasijské dvoubřité sekery zvané labris. Ačkoli šlo v případě labrisu původně skutečně o blízkovýchodní zbraň, po Evropě se rozšířila pouze jako symbol a atribut - většinou v rukou bohů plodnosti či hromu a počasí, a to už v dobách Říma. V době Vikingů se však již sekeromlaty dávno nepoužívaly a ani starověký labris nikdy nezdomácněl v rukách bojovníků. Typickým příkladem symbolu a atributu odvozeného od sekeromlatu či labrisu je např. proslulé hromové kladivo boha Thora - Mjölnir.
Vikingové sekery jako takové samozřejmě používali v hojné míře, protože ne všichni se zmohli na meč. Drahé meče opatřené kvalitní franskou čepelí si mohli dovolit pouze jejich předáci - náčelníci, jarlové a králové, kteří své bohatě zdobené sekery používali spíše výjimečně. Levnějších, domácích a méně kvalitních mečů sice bylo již mezi bojovníky relativně dost, ale byly přece jen dražší než sekery a jejich výroba nestačila průběžně pokrýt ohromné potřeby vikingských vojsk. Naopak jednoduchá sekera byla relativně levná a dostupná zbraň širokým vrstvám bojovníků a zároveň dostatečně účinná. Vikingové používali jak jednoruční, tak obouruční těžké sekery. V obou případech se jedná o jednobřité sekery s dvojím typem používaného ostří. I seker bylo nalezeno dostatečné množství, aby se mohl s jistotou stanovit jejich vzhled. Starší z nich - skeggöx - používaná již od 8. století, má ostří nesymetrické, protažené dolů a nazývá se podle tvaru připomínajícího kozí bradu - bradatice. Mladší široká, která se výrazněji rozmohla až od 10. ale hlavně v 11. století má ostří tvaru symetrického lichoběžníku. Levnější sekery byly pouze železné, lepší a dražší mívaly navařované ocelové břity a nejdražší výjimky bývaly bohatě vykládané stříbrem, zlatem, nebo je pokrývaly rytiny.
Sekery nalezené v Temži z období 979-1016 a replika obouruční sekery používané od 10. do 13. století
Štíty:
Neodmyslitelnou součástí výzbroje vikingského válečníka byl štít. Vzhledem k tomu, že zbroj si opět mohli dovolit pouze přední bojovníci, zůstává velký kruhový nebo oválný štít (odmyslíme-li si chabou ochranu silných vlněných oděvů a případné ovíjení nohou a předloktí koženým řemenem) jedinou pasivní ochranou vikingského bojovníka. Štíty se vyráběly v různé kvalitě i odolnosti - nejlevnější pouze dřevěné ze slabých prkének, kvalitnější pak potažené silnou kůží a opatřené kováním. Opatřeny byly dutou středovou puklicí zvanou umbo, která uvnitř také sloužila pro uchopení štítu a ochranu ruky. Velikost štítů byla různá - rozměr kruhu od ramene po kolena nebyl vůbec žádnou výjimkou a závisel spíše na kvalitě ochranné zbroje, kterou bojovník nosil, nosil-li ji vůbec. Ani nejkvalitnější štíty nevydržely věčně - u kvalitních štítů se však většinou zachovala alespoň nejdražší část - kování a to se pak použilo na nové štíty. Síla zbraní a úderů dopadajících na štíty se odrážela i v dobových zvyklostech a zákonech - mezi pravidly upravujícími podmínky souboje v některých oblastech patřilo, kromě vymezení místa (např. kravskou kůží na které se museli pohybovat oba soupeři alespoň jednou nohou) také právo každého z bojovníků na tři štíty. Teprve zničil-li v boji všechny tři štíty, musel bojovník pokračovat pouze se zbraní, což bylo při tehdejším stylu boje podstatné znevýhodnění. Samotný fakt, že se dopředu počítalo s možností zničení dvou až tří štítů během jediného souboje, svědčí o razanci a síle ran i pádnosti používaných zbraní.
Středová puklice - umbo zachytávala většinu ran mířících na štít a používala se později i na oválných a některých mandlových štítech od 11.st. až do počátku 13. století.
Meče:
Jednou ze základních zbraní Vikingů byl meč a každý trochu majetný vikingský válečník jej vlastnil a uměl používat. Přestože byl tehdy meč drahou zbraní a zdaleka se na každého bojovníka nedostal, bylo jich mezi Vikingy poměrně velké množství. To je dáno jednak domácí výrobou, jednak dovozem z čilých obchodních kontaktů vikingských kupců a samozřejmě z velké míry kořistěním. Kromě toho dokázali vikingští mečíři nabídnout tyto zbraně v různých škálách provedení a kvality a tak se dostalo na širší vrstvy bojovníků. Přestože sami meče vyráběli a disponovali železnou rudou (sice nepříliš kvalitní ale vytavování znali) nevynikali příliš v kvalitě provedení čepelí a proto byly dováženy pro nobilitu tehdy nejlepší meče z Franské říše vyráběné metodou svářkového damasku. Buď je dováželi celé nebo pouze čepele, na které domácí umělci vyráběli nádherně zdobené jílce. O hojném dovozu svědčí i přísná nařízení Franských panovníků, zakazující pod trestem smrti všem, včetně klášterů a jejich kováren, vyrábět pro seveřany zbraně, prodávat jim je nebo je na sever vyvážet. Tato perlička ohledně aktivit některých klášterů jen dokazuje, že "peníze", byť pohanské, nesmrdí. Další zajímavostí je, že už z této doby se dochovaly značky výrobců - ULFBERHT, INGELRED, BANTO. Sice nevíme, co přesně toto označení znamená, ale je pravděpodobné, že šlo o jméno mečířské rodiny, či "firmy", protože zbraně s těmito značkami byly vyráběny v časovém rozpětí až dvou století.
Přestože byla každá zbraň v podstatě originál, lze vysledovat základní společné prvky v konstrukci a typologii pramenící ze způsobu boje, zvládnutí technologie výroby a samozřejmě módních vlivů. Vikingskému meči předcházel vývojově starší typ - spatha, ve starých mýtech často vzpomínaný jako "meč s prstenem". Spatha byl rovný sečný meč s oblým nebo tupým hrotem odvozený od starších jezdeckých mečů Římanů. Mečů z tohoto období bylo málo, bývaly nádherně zdobenou poboční zbraní králů a významných pánů s velmi kvalitní čepelí vyráběnou technologií svářkového damasku. Šlo o technologicky velmi náročný výrobní postup, kde se čepel vytvářela z prutů železa a oceli o různých vlastnostech, vzájemně proplétaných, skovaných a svařených v jeden celek - tím dosáhli staří mečíři spojení pružnosti, tvrdosti a pevnosti. Tento postup vytváří na povrchu čepele jemné vlnící se čáry a mapy - v mythologii vzpomínané jako "hadi v čepeli". Bájní hrdinové mýtů své meče pojmenovávali stejně jako své lodě a je pravděpodobné, že nejde jen o pověsti, ale že se některé meče významných majitelů skutečně honosily jménem. Onen zmiňovaný prsten byl pak uměleckým doplňkem příčky nebo hlavice meče, nenachází se však na všech spathách.
Spatha - Snartemo - Norsko 6. st.Spathu nahradil meč vikingského období. Šlo o sečnou zbraň s přímou, dvousečnou čepelí zakončenou tupým nebo oblým hrotem. Čepele vikingských mečů nebývaly dlouhé - zpravidla 60-80cm, zato však poměrně široké - kolem 5cm, vesměs opatřené mělkým širokým žlábkem zpevňujícím čepel v ose. S ohledem na to, že Vikingové bojovali většinou jako pěšáci, byla pro ně tato délka čepele vyhovující. Příčka těchto mečů bývala krátká, masivní a rovná nebo mírně prohnutá směrem k čepeli. Jílec byl poměrně krátký a zakončený dělenou, masivně vyhlížející hlavicí. Ač hlavice vypadá většinou dosti masivně, někdy byla plná pouze její spodní část a hřib, či bobule byly duté. Vzhled vikingských mečů lze poměrně přesně doložit, protože jich jen z tohoto období zatím bylo nalezeno přes 2000 kusů (!) - většina na území Skandinávie, ale i všude tam, kam dosahoval vliv a zájem Vikingů. Tento počet nám ale podává pouze zkreslený údaj o rozšíření mečů mezi Vikingy, protože meče, které se zpravidla nacházejí v hrobech bojovníků se tam ukládali pouze bohatým mužům nebo těm válečníkům, kteří zemřeli bez potomků a to většinou v předkřesťanském období (křesťanství oficiálně zakazuje ukládání milodarů v hrobech). Většina mečů se tedy dědila.
a) typy jílců používaných ve vikingském období
b) názorná ukázka toho, jak bývala hlavice dělená a nasazená na řap čepele - na posledním meči pocházejícím ze Švédska se již horní část hlavice nedochovala, ale část průchozího řapu čepele je dodnes patrná.Ačkoli se na vzhledu zbraní těžce podepsal čas i prostředí ve kterém se stovky let nacházely, je třeba si uvědomit, že s výjimkou nejlevnějších zbraní šlo kdysi o perfektně tvarované, broušené a leštěné čepele opatřené často dokonale umělecky zpracovaným jílcem. Ještě dnes můžeme pod nánosy koroze a pokrouceného kovu nalézt a obdivovat přesné a precizní kontury, profily, žlábky, vzory a ornamenty. Představu o tom jak tyto zbraně vypadaly v dobách Vikingů nám dnes podávají jen přesné repliky:
Scramasax: 
Nemohl-li si bojovník dovolit meč a nevyhovovala mu sekera, případně když už ji v husté bitevní skrumáži nemohl použít, mohl tasit ještě sax či scramasax. Šlo ve své podstatě o dlouhý široký sečný nůž. Narozdíl od vikingských sečných mečů se však se saxem dalo stejně dobře řezat i bodat, takže v bitvě mohl svému majiteli poskytnout často neocenitelné služby. Protože šlo o zbraně ve srovnání s mečem relativně levné a přesto celkem účinné, byly rozšířené i mezi méně majetnou vrstvou bojovníků.
Luky: 
Germáni znali a používali luky již od pravěku. Umění střelby z luku patřilo mezi Vikingy k obvyklé a rozšířené dovednosti - jednoduchý luk používali k lovu i k boji. Vyčleněné, cvičené a specializované oddíly lučištníků Vikingové ale neznali - v boji střílel podle situace každý kdo měl luk a to zpravidla pouze v úvodu bitvy, v následném střetu muže proti muži bojovali stejně jako ostatní bojovníci. Hojně se lukostřelba (podobně jako vrhání kopí a kamení) uplatňovala při střetech na moři. Hrotů šípů z vikingského i předvikingského období bylo nalezeno poměrně značné množství (vesměs jde o hrobové výbavy, kde se šípy občas nacházely ve svazcích až po desítkách), ale jen zřídka se zbytkem dříku, který, vyroben ze dřeva (jasan, tis apod.), podlehl zpravidla zubu času. Luky se vyráběly většinou z tisu nebo jilmu. Kompletní zachovalý tisový luk z vikingského období byl nalezen v bažinaté půdě v Heddeby - měří 192 cm. Vyobrazení lučištníka s tímto přímým lukem je možné spatřit také na runovém kameni z Böksty v Upplandu (Švédsko). Zmínku o lukostřelbě najdeme i v mytologii, kde byl bůh Balder zabit šípem vystřeleným z luku.
Bitvy:
Vikingové bojovali často a možno říci do jisté míry i rádi o čemž svědčí konečně i jejich původní starogermánské náboženství slibující statečným bojovníkům padlým v boji hojnost posmrtného života ve Valhalle. Prozaičtějším důvodem k válkám a svárům (neboť Vikingové bojovali stejnou měrou i v křesťanském období) byl mimo jiné fakt, že chudý, nehostinný a málo úrodný sever nemohl uživit své obyvatele, což vedlo k častým vnitřním svárům, bojům, vendetám, neustálým zápasům o majetek či moc a samozřejmě k výbojům do okolí. Už samotná skutečnost, že většinu majetku, včetně statků, dědil většinou pouze nejstarší syn, nutila ostatní potomky hledat si zabezpečení a postavení jinde. Tato situace nakonec vedla k tomu, že se zprvu pouhé nárazové pirátské nájezdy vikingských flotil staly stálým kolonizačním tlakem zaměřeným všemi směry. Jako zdatní válečníci se tak dostali také coby tzv. varjagové i do služeb byzantských císařů, kde sloužili v jejich osobní stráži.
Bitvy samotné pak sváděli Vikingové buď na moři - např. roku 1000 u Svoldru, kde zahynul norský král Olaf Tryggvason či roku 1016 u Nesjaru nebo bojovali na souši jako pěšáci. Koně sice znali, ale používali je pouze k přepravě. Vikingové znali a používali střelné zbraně - luky a praky, takže obvyklá bitva na souši začínala zpravidla lukostřelbou, pokračovala útokem na kopí a oštěpy a na závěr následovala hlavní část bitvy - bojovníci zaútočili na protivníka s pobočními zbraněmi. Již z římského období je známa germánská bojová sestava trochu připomínající klín tzv. "kančí hlava", jinou obvyklou formací pro Vikingy byl prostý šik - "štít na štít" o různé hloubce, kdy zadní bojovníci doplňovali mezery po padlých (před prolomením šiku). Pro zastrašení protivníka a pozvednutí vlastní bojové morálky se často tlouklo do štítů a skandovaly bojové pokřiky, než došlo k vlastnímu útoku. V krátkém čase se pak bitva roztrhala na jednotlivé souboje muže proti muži za použití mečů, seker, scramasaxů a štítů. Bitva na moři měla různý průběh podle počtu lodí, dané situace, podmínek apod. - většinou ji ale stejně jako na souši zahájila lukostřelba, vrhání kopí a kamení a následoval pokus o přiblížení k lodi protivníka tak blízko, aby mohli bojovníci přeskočit na palubu jeho lodě a vybít její posádku. Uvážíme-li použité zbraně, fyzickou zdatnost a odvahu seveřanů a jejich vesměs (kvantitativně) nedostatečnou ochranu, je zřejmé, že šlo o velmi tvrdé a krvavé střety. Za zmínku stojí, mimo jiné, několik bitev (doplňuji průběžně):
Stiklestad: 29. července 1030
V létě roku 1030 se do Norska vracel král Olaf Hraldsson, řečený tehdy Tlustý. Zemi musel opustit o dva roky dříve, když ustoupil před silou krále Knuta Mocného. Švédský král Anund Jakob, Olafův spojenec, jej posílil vojáky i výzbrojí a tak dorazil do Norska přes pohoří Kølen s vojskem čítajícím kolem dvou tisíc mužů. Protivníkem mu tentokrát nebyl král Knut, ale bohatí sedláci z Trönnelagu - Kalf Arnasön a Thori Hund se svými vojsky. Olafovo vojsko bylo méně početné, ale na místo bitvy u Stiklestadu dorazil dříve než protivníci a to mu umožnilo zvolit si v terénu vhodnější postavení - na vyvýšeném prostranství. Bitvu zahájily obě strany masivní lukostřelbou a metáním kopí. Následoval drtivý útok Olafova vojska ve kterém se mu bezmála podařilo zvítězit. Nakonec však rozhodla početní převaha protivníka, Olafovo vojsko bylo rozdrceno a král sám padl obklíčen pod svou zástavou. Dle Snorriho - Ságy o svatém Olafu - byl údajně zasažen kopím, mečem a sekerou (nicméně Snorri svou ságu napsal s odstupem dvou století). Smrt v boji a následně norská církev (nutně potřebující významného světce-patrona pro Norsko) udělala z krále Olafa Haraldssona Tlustého - krále Olafa Svatého. Paradoxem je, že ani tato bitva, ani její důvody a ani králova smrt s křesťanstvím nesouvisí, neboť křesťané bojovali na obou stranách a důvody boje byly také výlučně světské. Další zajímavostí je, že bitvy se zúčastnil i (tehdy teprve patnáctiletý) nevlastní bratr Olafův - pozdější král Harald Hardradi, kterému se podařilo z bojiště po porážce vojska uprchnout. Olafův syn Magnus později pomstil otcovu smrt na vůdcích vojska jeho protivníků. Hlavní vůdci - Kalf a Thori uprchli z Norska.
Stamford Bridge: 25. září 1066
Roku 1066 vyrazil norský král Harald Hardradi dobýt Anglii. Původní Haraldův norský kontingent čítající 200 lodí byl posílen po vylodění na řece Ouse v Riccallu o flotily bratra anglosasského krále Harolda Godwisona - bývalého northumbrijského hraběte ve vyhnanství, Tostiga a orkenejského jarla a tak Harald Hardradi ("Krutý") stanul v čele flotily čítající 300 lodí a 9000 mužů. Několik dní na to zničila norská invazní armáda Northumbrijské síly a upevnila tam své postavení. Poslední Anglosaský král Harold Godwison tehdy dokázal bezmála zázrak - vyrazil proti Norům s tolika vojáky, kolik se mu jich podařilo narychlo shromáždit a za několik dní tvrdého pochodu dorazil k Yorku. Harold Godwison dorazil tak rychle a tak nečekaně, že se mu podařilo Nory 25. září 1066 u Stamford Bridge překvapit na pochodu. Harald Hardradi byl anglosasy natolik zaskočen, že jejich přítomnost jeho muži odhalili až podle záblesku zbraní na obzoru. Na Hardradiho pokus o smír s tím, že si ponechá sever Anglie mu Harold Godwison údajně odpověděl: "Daruji ti sedm stop anglické půdy, nebo o tolik více, o kolik jsi větší než jiní muži". Bitva byla neobyčejně krutá, krvavá a dlouhá - bojovalo se celý den. Přestože Norové povolali posily z lodí kotvících v Riccallu a tito muži běželi celou cestu v plné zbroji, aby zvrátili nepříznivý průběh bitvy zkáze norského vojska už nemohlo zabránit nic. Anglosasská armáda v čele s elitními dánskými oddíly tzv. huskarlů, tvořících jádro anglického vojska a královu osobní gardu, doslova rozsekala Nory a u Stamford Bridge je utopila v krvi. Sám Harald Hardradi padl se šípem v hrdle, když vedl své muže do útoku. Z celé flotily 300 lodí se jich zpátky do Norska obtěžkáno zraněnými vrátilo pouhých 24(!). Radost z vítězství se však zastínila další špatná zpráva a vyčerpané anglosasské vojsko vyrazilo bez ohledu na ztráty a únavu na poslední zoufalý pochod napříč Anglií, vstříc Normanům, kteří se vylodili 27. září se stejným cílem jako předtím Norové - dobýt Anglii. Obecně se má za to, že ačkoli ojedinělé i rozsáhlejší výpady Norů probíhali ještě po celé 11. století, smrtí posledního opravdového vikingského krále Haralda Hardradiho odešla nenávratně i doba Vikingů.
Hastings: 14. října 1066
Vilém Normanský řečený Levoboček se ve svých ambicích nehodlal spokojit s postem normanského vévody, ale uplatňoval nárok i na Anglický trůn - jednak pro to, že dynastie normanská i anglická byli za krále Knuta spřízněny sňatkem a také slibem věrnosti a podpory, který mu údajně dal roku 1051 sám anglický král Eduard Vyznavač a musel mu jej později složit i jeden z předních mužů anglického dvora, rádce anglického krále Eduarda Vyznavače - Harold Godwison, když byl okolnostmi přinucen využít "pohostinnosti" Viléma, při nechtěném přistání v Normandii.(dle jiné verze byl přinucen složit slib věrnosti, když byl na Vilémův dvůr vyslán přímo Eduardem aby se Vilémovi podrobil a podpořil jej). Harold slibu, který složil z donucení (ať již Vilémem či vlastním králem) příliš velkou váhu nedával a po smrti Eduarda Vyznavače nejen, že nepodporoval nárok Viléma na anglický trůn, ale navíc byl hned druhý den prohlášen králem Anglie on sám. To pak Viléma natolik rozzuřilo, že ihned přikázal zbudovat loďstvo a připravit armádu k invazi. Ačkoli byla normanská flotila připravena v přístavu Dippe již počátkem měsíce, vyplout mohla pro špatné počasí až 27. září. Zajímavostí je, že počasí, které bránilo vyplutí Normanů umožnilo ve stejný čas invazi Norů v Riccallu.
Invaze byla připravena velmi pečlivě a Normané očekávající tuhý odpor si s sebou vezli i na díly rozebranou dřevěnou pevnost, kterou pak po vylodění na anglické půdě ihned sestavili. Normané narozdíl od Norů, kteří se nechali u Stamford Bridge zaskočit o anglosasské armádě věděli včas a měli tak čas se na boj řádně připravit. Krvavou bitvou u Stamford Bridge vyčerpané a unavené anglosasské vojsko dokázalo za pouhých devět dní přepochodovat vzdálenost bezmála čtyř set kilometrů do Sussexu vstříc Normanům, aniž by mělo čas nebo možnost získat další čerstvé posily fyrdu. Harold Godwison nechal své vojsko sešikovat na návrší nedaleko Hastingsu. Ve středu vojska stál pod dračí standartou Wessexu anglosasský král, obklopen osobní gardou tvořenou huskarly s dlouhými obouručními sekerami. Síly Normanů byly početně vyrovnané, ale ve Vilémově armádě byly silné kontingenty lučištníků a především těžká jízda. Normané udeřili za rozbřesku a útočili ve velmi nepříznivých podmínkách přes bláto a bažiny do svahu, který hájili Angličané. Útok byl v dešti kopí, šípů a kamení tvrdě odražen a část normanského vojska v čele s Bretonským kontingentem obrátila v panice na útěk, pronásledována částí neukázněné anglické armády, jež uvěřila v další vítězství. K panice Normanů přispěla i nepravdivá zpráva, že vévoda Vilém byl zraněn, nebo zabit, která se šířila normanskými voji, ale Vilémovi se nakonec podařilo vyvrátit nepravdivé zprávy, zastavit na poslední chvíli šířící se paniku, sešikovat znovu své vojsko a obrátit je znovu do boje. Normanská jízda pak napadla tu část Haroldovi armády, která se neukázněně vydala pronásledovat prchající Bretonské kontingenty, odřízla jí v údolí pod návrším cestu a zničila ji. Zbytek Haroldovi armády se stáhl zpátky na návrší a odolával se zoufalým odhodláním dalším normanským náporům. Huskarlové seskupení těsně kolem krále se zuřivě rozháněli obouručními sekerami, sráželi normanské rytíře z koní a ubíjeli je. Kolem krále prý bylo natěsnáno tolik mužů, že ti které zasáhli normanské šípy umírali vestoje. Ještě jedou však štěstěna rozkývala váhy, když se při jednom z útoků na pozice Angličanů část normanských oddílů zřítila do strže v místě zvaném Malafosse a byla Angličany pobita. Ani sveřepá odvaha huskarlů a zoufalé odhodlání anglosasů však nakonec nedokázalo zabránit konečné porážce, když po obou svých bratrech padl nakonec i poslední anglosasský král Harold Godwison. Podle dobových zpráv prý byl nejprve vážně raněn šípem do oka a když v nastalé panice Angličané zakolísali a Normanská jízda ovládla vrchol kopce, zabil jej některý z rytířů. Dle některých pověstí se na Harolda vrhl přes hradbu anglosasských štítů a dlouhých seker sám Vilém, ale není to dokázané a je to jen málo pravděpodobné.
Po porážce anglosasské armády pokračovali Normané v dalším tažení Anglií, tvrdě likvidovali každý pokus o odpor a ještě téhož roku na Štědrý den se nechal Vilém, řečený teď Dobyvatel, v Londýnském Westminsterském opatství korunovat králem Anglie.
Jména-pojmy:
Normané:
Normané, potomci Vikingů (norských a dánských) usazených v Normandii - vévodství, které dostal jejich vůdce Rollo (Hrolf) v léno od franského krále Karla Prosťáčka roku 911 za slib dalšího neútočení na Franskou říši a obrany Normandie proti dalším nájezdům seveřanů. Rollo území Normandie již defakto ovládal, protože až do roku 910 byl usazen se svým vojskem norských a převážně dánských Vikingů v údolí řeky Seiny, odkud podnikal loupeživé výpady do okolí. Sám Rollo byl dle franských pramenů (kanovník Dudo ze Saint-Quentinu) Dán či dle skandinávských pramenů Nor. Rollo se stal nejprve hrabětem a poté v St. Clair-Sur-Epte normanským vévodou. Roku 912 se nechal Rollo pokřtít a postupně obnovil v Normanském vévodství původní franskou státní i církevní správu.Vikingové usazení v Normandii pod jejich přímým vlivem, převzali postupně zvyky i státní zřízení Franků a také jejich jazyk. Normandii vládli Rollovi potomci v přímé linii až do Richarda III. Ten byl roku 1027 zavražděn a na trůn usedl jeho bratr Robert I. který však vládl jen krátce a když roku 1035 zemřel na pouti do Svaté země, zanechal po sobě pouze nemanželského syna Viléma a rozhádanou zemi. Vilémovi, přezdívanému Levoboček ("Bastard") se když dospěl, podařilo uplatnit své nároky na dědictví a sjednotit za vojenské pomoci francouzského krále Jindřicha I. znovu svou zemi, když roku 1047 porazil své odpůrce. Tím však formální vazalská závislost na francouzském králi skončila a Vilém jej dokonce o sedm let později v bitvě porazil. Vilém však šel ve svých ambicích mnohem dále a tak po úspěšné invazi, porážce Angličanů u Hastingsu a opanování země usedl roku 1066 jako Vilém Dobyvatel na anglický trůn. Represe vůči anglosasům však nenastali hned a Normané se zprvu pokoušeli s anglosasy nějak vycházet a snad i spolupracovat. Anglosasové se však odmítali smířit s nadvládou Normanů a tak propukala stále nová a nová povstání a odboje proti dobyvatelům. Za podpory Skotska a Dánů dokonce dosáhli dílčích úspěchů, když např. roku 1069 dobyli zpět York. Na povstání však Normané odpověděli velmi tvrdě. Vilém rázně likvidoval ohniska odporu, ničil vše co mu stálo v cestě a vše co by mohl nepřítel využít k obraně nebo obživě. Vládu v zemi upevnil systémem nových hradů. Nepřátelsky nakloněné anglosasské církevní představitele nahradil normanskými, zemi zabavenou anglosasské šlechtě rozdal svým baronům, kteří ji zase dávali dál v léna svým vazalům. Normané zavedli v Anglii své vlastní právo a spojili tak na čas Normandii s Anglii v jediné panství. Dlouho si pak drželi od původního obyvatelstva pejorativní odstup z pozice vládnoucí třídy, který také podtrhoval fakt, že mluvili narozdíl od ostatního keltského, anglosasského či dánského obyvatelstva francouzsky. Nakonec však, protože byli početně mnohem slabší s původním obyvatelstvem Anglie splynuli.
Berserkové:
Původ slova berserk se vysvětluje různě - za zmínku stojí např. opět dvě etymologické teorie. Dle jedné vzniklo spojením slov bare a serk - "bez košile (zbroje)" narážející na jejich bojové zvyky a dle jiné vzniklo ze slova bjorneserk - "člověk ve zvířecí kůži či chovající se jako zvíře". (Johannes Bronsted).
Šlo o zcela zvláštní část vikingských válečníků, kteří se v mnohém lišili od ostatních bojovníků. Měli souvislost s kultem boha Odina, protože Vikingové všeobecně věřili, že proslulé bojové šílenství - berserksgangr na ně sesílá sám nejvyšší severský bůh Odin, který jim tím propůjčoval nadlidskou sílu a chránil je před zraněním. Berserkové totiž nepovažovali zbroj za docela šikovný nápad a často se v boji naopak obnažovali úplně. Vždy se však rvali s maximálním nasazením, silou, odvahou a zuřivostí, jakou jim propůjčovalo šílenství, které se jich zmocňovalo. Má se za to, že mezi berserky byli zvláště vybíráni výjimečně silní jedinci se sklony k brutalitě, často až psychopati. (Nilse Linden) Někdy tyto oddíly berserků organizovali sami náčelníci a vládci vědomi si jejich psychologického účinku na nepřítele.
Samotné bojové šílenství - baresersgangr - které pod názvem "furor teutonicus" (odvozeného původně od kmene Teutonů později zevšeobecněno na všechny Germány - viz. Friedrich Schlette) zaznamenali již staří Římané, bylo navozováno samotným vzrušením před bojem, skandováním, tlučením do štítů, monotónní stupňovanou vřavou, psychickým vybičováním a není zcela vyloučeno, že se používalo i nejrůznějších povzbuzujících přírodních prostředků - drog (což by mohly částečně podporovat zmínky v mythologii o kouzelných nápojích dodávajících sílu nebo nezranitelnost a fakt, že Vikingové znali drogy a jedy, ale přímý důkaz pro tuto hypotézu chybí). Traduje se, že napětí a vzrušení berserků před bojem bylo tak veliké, že kousali do hran svých štítů. I pokud berserk bitvu přežil bez zranění, upadal prý po tak velikém fyzickém i psychickém vypětí do mnohahodinové bezmocné letargie.
Ulfhethnar
Vlčí kožichy - v zásadě podobná sorta válečníků jako berserkové. Bojovali oděni do vlčích kožešin a i oni podobně jako berserkové mají co do činění s kultem boha Odina.
Varjagové
Obsahový význam slova varjag či vaeringjar (řecky varangoi) se pohybuje od obchodníka, přes bojovníka po obecné označení lidí severského - švédského původu usazených v oblasti Povolží a Dněpru apod. V 9. století šlo převážně o obchodní stanice a osady na říčních trasách ze Švédska do Byzance a Bagdádského kalífátu (např. V 10. století se zmiňuje Ibn Fadlan a Ibn Rosta již nejen o obchodnících s kožešinami a otroky, ale také o jejich již pevně usazených náčelnících - "králích" a jejich ozbrojených družinách vládnoucích převážně slovanskému obyvatelstvu nebo s ním naopak bojující. Švédové tak stáli u zrodu měst Novgorod, Polock, Belezersk, Rostov, Izborsk, Muroma, Smolensko, Černikov a Kyjev a potažmo tak u státních útvarů na Rusi. V 11. století bylo skutečně již mnoho z těchto měst demograficky převážně slovanských (např. Novgorod) a švédští Vikingové zde často tvořili pouze vládnoucí, ozbrojenou a obchodní složku. Původní skandinávský živel ale již valem slábl, jak byl asimilován slovanským obyvatelstvem (v následujících století se Švédi zaměřili spíše na Pobaltí). Postup asimilace lze sledovat jednak na zprávách arabských kupců a cestovatelů (Ibn Rosta již v 10. st. poukazuje na orientální meče a neseverské oděvy, ale také na vlivy turecké) ale především na archeologických nálezech hrobů (Arbman, Avdustin). Další význam slova varjag byl ale také bojovník (nikoli etymologický!) -- jako varangoi jsou uváděni v Byzanci skandinávští bojovníci - členové osobní gardy císařů. V osobní gardě byzantského císaře sloužil s ostatními severskými bojovníky v 11. století i budoucí proslulý norský král Harald Hardradi (přibližně do roku 1045 kdy se vrátil do Norska).
Runy: 
Starogermánské písmo používané přibližně od 2. st. n.l. Více o runách najdete na samostatné stránce věnované
této tématice zde na Valhalle: Runové písmo
Rukojmí:
S ohledem na neustálé sváry, boje a často až cynicky pragmatický přístup k dohodám a daným slibům bývalo braní cenných rukojmí obvyklým způsobem pojistky. Vzájemná výměna cenných rukojmích (zpravidla dětí vládců, nebo méně často i významných příslušníků rodu) měla zajistit dodržování daného slibu, loajality či spojenectví rodů. Rukojmí nebyl v žádném případě vězněm, žil volně a svobodně a bylo o něj postaráno dle jeho postavení a důležitosti. Dětem se pak dostalo stejné výchovy - dle jejich postavení, jako doma. Nesměl však opustit dvůr vládce, kterému byl rukojmím, dokud se vládci nedohodli jinak. V případě porušení slibu, dohody či loajality však "hostitelé" rukojmí bez milosti zabili. Ne vždy se jednalo o vzájemnou výměnu rukojmích - někdy musel poslat své děti např. jen velmož svému pánu aby tak potvrdil svou loajalitu a poslušnost. Rukojmí si však vyměňovaly zpravidla jen mocné vládnoucí rody. Tak například král Knut Mocný "adoptoval" syna jarla Thorkela Vysokého a ten zas syna Knutova při uzavření smíru roku 1023. Zmínky o braní rukojmích nalezneme i v mythologii, když božští Ásové, kteří nakonec zvítězili v nekonečných bojích s božským rodem Vánů (pravděpodobně odkaz na svár mezi starší a mladší formou starogermánského náboženství kde mladší Ásové nakonec zatlačili většinu starších Vánů do pozadí) vzali boha Freye a jeho sestru Freyu jako rukojmí do Ásgradu.
Zaujali-li vás po tomto skromném průřezu Vikingové a jejich období více a chcete-li proniknout hlouběji:
Další literární prameny a podrobnější popisy budu doplňovat průběžně jak dovolí čas.
Literatura:
r.v.1977, Orbis. Z německého originálu Germanen zwischen Thorsberg. Dějiny Germánů od pravěku přes Římské období a období stěhování národů po dobou předvikingskou. Částečně (archeologické nálezy, popisy apod.) zasahuje i do ranného období vikingského.Velké množství zajímavých barevných i černobílých fotografií a ilustrací.
r.v. 1965, Orbis. Z anglického překladu dánského originálu přeložila Jana Hendrychová. Podrobné pojednání o vikingském období s přihlédnutím na jednotlivé etapy, skandinávské státy, působení Vikingů v zahraničí apod. Obsahuje množství údajů o politické situaci, vojenství, všedním životě, náboženství-mytologii apod. doplněné řadou zajímavých (většinou černobílých) fotografií archeologických nálezů apod. Spolehlivý a často citovaný pramen.
r.v. 1994, Balios/Knižní klub. Z anglického originálu Cultural Atlas of the Viking World v rámci edice tzv. Kulturních atlasů. Velmi dobře zpracovaný průřez vikingským obdobím se všemi jeho aspekty, doplněný velkým množstvím barevných fotografií a ilustrací - částečně mapuje i předvikingské období a to co následovalo po něm.
r.v. 1983, Naše Vojsko. Publikace zaujímá vojenské dějiny v Evropě od pádu Říma po 17. století. I když je hlavní gró knihy jinde, obsahuje i pasáže věnované výstroji a výzbroji Vikingů, Franků apod.
r.v. 1942, ELK, Praha - Nejstarší překlad Eddy. Ze staré islandštiny přeložil Emil Walter. Obsahuje pouze druhou část - písně hrdinské.
r.v. 1962, SNKLU, - Výborný překlad Eddy (viz. Codex Regius). Autor přeložil mimo jiné Hávámál, Voluspá i Rígsthulu atd. Obsahuje celou Eddu - písně mýtické i hrdinské.
Sága o Volsunzích - Leopold Zatočil
r.v. 1960, SPN, Praha. Překlad ságy o Volsunzích doplněný výkladovým slovníkem některých výrazů ze staré islandštiny.
Germánská mytologie - Libuše Spáčilová
r.v. 1996, Votobia, Olomouc. Přehled a výklad germánské mythologie.
Encyklopedie mytologie germánských a severských národů - Vlčková Jitka
r.v. 1999, Libris, Praha. Zajímavý přehled původního náboženství a mytologie skandinávských národů.
Kalevala - Holeček Josef
r.v. 1999, Ivo Železný, Praha. Překlad stěžejního finského eposu. Přeložil a o vysvětlivky doplnil Josef Holeček. Od stejného autora je možné sehnat vydání Kalevaly z roku 1980 (Odeon, Praha).
Sága o Ynglinzích - Snorri Sturluson
r.v. 1988, Odeon, Praha. Ze staré islandštiny přeložila a doplnila Helena Kadečková.
Okouzlení krále Gylfa - Snorri Sturluson
r.v. 1929, Literární a umělecká edice Arkún, Praha
Sága o svatém Olavu - Snorri Sturluson
r.v. 1967 - Lidová demokracie, Praha. Ze staré islandštiny přeložil Ladislav Heger, doplnila Helena Kadečková
Internet:
Obsáhlejší stránky zaměřené přímo na problematiku Vikingů a Normanů v zahraničí:
Obsáhlý komplex stránek zaměřených na problematiku Vikingů spojený v jeden Web-ring. Stránky jsou v angličtině a umístěny v zahraničí. Naleznete zde na jednotlivých samostatných stránkách fotografie, rekonstrukce, arch. nálezy a větší množství informací o době Vikingů. Jedna ze vstupních adres Ringu je: http://www.geocities.com/Athens/2471/eirik.html
Vynikající stránky věnované Normanům a bitvě u Hastingsu.
http://www.battle1066.com
Vikingové, Anglosasové, Normané - profesionální realizace historie v provedení Britské skupiny.
http://www.regia.org
Stránky věnované Normanům a Vikingům v ČR:
SHŠ Guiscard - Věnují se působení Normanů ve středomoří (Sicílie), Byzanci apod. Zajímavé informace a množství odkazů na další historické webové prezentace po celém světě:
http://guiscard.curiavitkov.cz
Bratrstvo Valhally - skupina historického šermu zabývající se Vikingy, Varjagy, Gotikou.
http://www.mujweb.cz/www/brva
Skupina historického šermu - zabývají se Vikingy. Najdete zde také další zajímavé údaje k Vikingům, jejich historii a mytologii - něco přímo vystavené, něco ke stažení v pakovaném formátu.
http://www.ragnarok.kgb.cz
Skupina historického šermu - zabývají se Vikingy, Varjagy, Lancknechty
http://www.hyperlink.cz/hersir
Další zajímavé weby:
Zajímavé stránky věnované mimo jiné i staré severské, keltské a slovanské kultuře.
http://heathenhearts.hyperlink.cz
