Runy - starogermánské písmo: 

Podle mythologie znalost runového písma přinesl bohům i lidem sám nejvyšší starogermánský bůh Odin, jenž dobrovolně pověšen za nohy na posvátném stromě Yggdrasilu devět dní a nocí, proboden vlastním kopím sám sobě za oběť trpěl, aby přežil a na pokraji smrti získal osvícení a znalost magických run.

Skutečnost bývá však mnohem prozaičtější. Šlo o starogermánské písmo, kterým se však zpravidla nepsalo, ale rylo se do kamenů, dřeva, kostí a pod. - a z toho také vychází i základní tvar písmen - run - rovné přímé linie. Původ runového písma není dodnes bezezbytku doložen, dříve se usuzovalo, že bylo odvozeno přímo z Latiny, ale nyní se jako pravděpodobnější jeví teorie, že bylo odvozeno od mladších podob severoetruských abeced používaných v jižním podhůří Alp přibližně od 4. století př.n.l. do 1. století n.l. Při sledování vývoje runového písma Germánů je třeba vrátit se hluboko do starověku:

Fénické písmo:
Původ všech moderních Evropských písem je třeba hledat v nejstarším hláskovém písmu Středomoří - Fénickém písmu. Féničané své písmo používali přibližně od 2 tisíciletí př.n.l. do 3. století př.n.l., prvotně k obchodním zápisům a rozšířili jej po celém Středomoří, kam sahal jejich vliv a kolonie. Sloužilo tak jako základ písma řeckého, etruského, iberského či písma užívaného v Cartagu tzv. punské kurzívy. Féničané psali zprava doleva.

Etruské písmo:
Z písma Féničanů vychází další z důležitých písem starověku - písmo Etrusků. Dle stáří a vývoje lze rozdělit písmo Etrusků do tří fází - nejstarší ranná podoba  byla užívaná asi od 7. století do 5. století př.n.l. Pozdní podoba znaků byla užívaná přibližně od 4. století př.n.l. do 1. století př.n.l. a  poslední tzv. "normalizovaná" nejmladší podoba byla užívána před nahrazením Latinou. Poslední - normalizovaná forma je také Latině již nejvíce podobná. Narozdíl od Latiny se však ještě etruské písmo jako u Féničanů psalo zprava doleva. Latina sama vznikla odvozením z písma etruského po opanování jejich území Římany.

Poznámky:
U některých znaků je pouze předpokládána pravděpodobná fonetická hodnota a proto jsou uvedeny v závorkách. Etrusské písmo je řazené do 3 sloupců - levý obsahuje normalizovanou podobu (poslední), střední obsahuje ranné tvary, pravý sloupec pak pozdní tvary.

FUTHARK: - runové písmo germánů:
Runové písmo vzniklo asi někdy počátkem našeho letopočtu v podhůří Alp odvozením z mladších podob severoetruských abeced. Některé znaky můžeme z písma Etrusků přímo odvodit, jiné jsou pravděpodobně původního germánského původu. Runové písmo se pak za postupných změn šířilo na sever za Alpy do germánských oblastí a dále do Anglie, Irska, Skandinávie. Staré teorie, že šlo o ryze původní pragermánské písmo ražené účelově např. nacistickou propagandou byly dávno opuštěny. Přestože existovalo několik různých runových sad, nejpoužívanější a nejznámější je bezesporu tzv. Futhark - abeceda nesoucí jméno dle svých prvních slabik  F U TH A R K. Během vývoje se tvar i počet jednotlivých znaků měnil, až se z původních 24 znaků tzv. staršího Futharku ustálil na 16. znacích Futharku mladšího. Mladší Futhark sice abecedu zjednodušil, ale pro část dřívějších slabik chyběl nyní znak a tak se některé stejné znaky používaly často s různým významem - fonetickým i obsahovým. Texty ve starším Futharku jsou psané pragermánskou formou jazyka a nalézáme je zhruba od 2. do 7. století n.l. kdežto památky psané mladší formou Futharku náleží do období Vikingů a povikingského období a jsou již psány dialekty a jazyky jednotlivých germánských kmenů a národů. Nejmladší nápisy psané v runách nalézáme na náhrobních kamenech ve Skandinávii ještě v 16. století. I v mladším Futharku nalézáme rozdíly, existovaly tu v zásadě dvě hlavní skupiny severských runových abeced - skupina Dánská a Norsko-Švédská. V praxi se však v mladším Futharku používalo obou systémů po celé oblasti působení seveřanů zároveň a nezřídka se obě skupiny spojují a prolínají. Je tedy při překladech runových nápisů nutné brát ohled na nejednoznačnost formy a zároveň na často složitou formu zápisu. Překlady také komplikuje fakt, že se runami psávalo často v pruzích a pásech, někdy střídavě zprava do leva a naopak, nebo hlavou dolů (stáčel-li se např. pás do kruhu) a tak lze mnohé runy při horizontálním či vertikálním převrácení omylem zaměnit.

FUTHARK:
(použité barvy jsou ilustrační a nemají nic společného s vybarvováním run)

Mladší Futhark: používaný ve vikingském období - 16. znaků.
Starší Futhark: používaný do vikingského období - 24 znaků (kde znak chybí byl převzat do mladšího stejný).
Alpské runy: nejstarší varianty runových abeced.

Vedle klasických Futharků - mladšího a staršího, jsou doloženy i jiné speciální runové sady písem - jedním z nich jsou například tzv. Větvové runy - jen velmi málo známý runový systém založený na principu různého počtu šikmých čar "větví" napojených na středový "kmen" z pravé i levé strany. Má se však za to, že podobných odrůd runových písem se užívalo jen lokálně a zřídka např. k psaní tajných zpráv či magických formulí apod. 

Princip tohoto písma vzdáleně připomíná staré keltské písmo OGAM pocházející pravděpodobně ze 4. st. n.l.:

Vedle klasických i méně známých runových systémů germánských existovaly i jiné runové systémy - mezi ně patří např. runová písma používaná na Sibiři a staromaďarské sikulské písmo, Marsigliho abeceda. Podobné runové sady existovaly i jako tzv. "staroturecké písmo". Uvádím zde pouze na okraj, jen jako zvláštnost porovnání staromaďarského a sibiřského runového písma:

Tolkienovy znaky: 
Jsou mezi lidmi natolik rozšířené, že je samozřejmě nemohu přejít bez povšimnutí a proto jsem si je nechal nakonec této stati. Jde o znaky, které vymyslel autor fantastické literatury J.R.R.Tolkien pro své obsáhlé dílo. Své runy sám vymyslel a vytvořil  pro své dílo a použil k tomu nejrůznějších znakových sad z celé oblasti působení Germánů - vycházel zpravidla z původní historické anglosasské a severské podoby Futharku a doplnil chybějící sady o zcela nové vlastní znaky, často včetně nové fonetické hodnoty. To samozřejmě neubírá dílu pana Tolkiena na kráse a působivosti, nicméně protože nejde o skutečná historická písma, neuvádím je. Pokud máte zájem jistě seženete na internetu dostatek pramenů k tomuto tématu.

Runy v magii a náboženství:

Runové písmo se u Germánů nikdy nestalo běžným prostředkem komunikace. S pomocí run se psávalo jen velmi málo běžných a obsáhlejších zpráv a zápisů (jednu z mála výjimek tvoří jen obsáhlejší Codex Runicus - sbírka zákonů) - mnohem častěji jde o nekrology, pamětní nápisy, důležité zprávy a magické verše-formule, vždyť konečně slovo "runa" je údajně odvozeno od slova "raunen" což v němčině znamená "šeptat" a význam slova "runa" tak podle této hypotézy je "tajemství".

Frorndyslang (náslovný rým):
Delší runové zápisy jsou zpravidla psány zvláštní vázanou stylizovanou formou jazyka, která je rýmovaná tzv. náslovným rýmem forndyslangem. Podstata forndyslangu je umístění přízvuku zpravidla na první slabiku slova, které napomáhá taktovat rým. Tento básnický prostředek plnil vedle svého uměleckého účelu i funkci prozaičtější - sloužil básníkům-skaldům ke snazšímu zapamatování a přesnější reprodukci jak krátkých magických formulí, tak dlouhých básnických epických skladeb - ság, které recitovali z paměti. Skaldská poezie byla v době Vikingů velmi rozšířena a oblíbená, takže se tato stylizace projevila i v runových zápisech v podobě nekrologů na náhrobních či pamětních kamenech, magických formulích apod.

Runy v magii:
Runy měly také velký význam v magii Germánů. Ryly se do kamení, kde zvěčňovaly památku a činy mrtvých, na zbraně aby jim dodaly magickou moc a sílu, na lodě i sáně, aby ochraňovaly na cestách, na poháry a nápojové rohy, aby uspávaly, očarovali, nebo naopak chránily majitele před případným jedem v nápoji apod. Ačkoli pro Germány měl už často samotný runový nápis kouzelný význam, některé runy ryté z magických důvodů se neryly na odiv okolí, ale naopak na místa kde je nikdo nepovolaný nemohl spatřit a tak třeba rušit jejich účinek nebo s jejich mocí počítat - např. chtěl-li seveřan dodat svému meči na síle, ryl magické formulky zevnitř pochvy, na nákončíky či pod kožené obložení jílce, tedy nikoli na čepel! Zevnitř nákončíku pochvy se našel např. nápis "Nechť Márr (jméno meče) nikoho neušetří" apod. Pokud ryl Viking runy viditelně, nešlo většinou přímo o "magické nápisy" i když jméno (často složené) mohlo mít i tuto vlastnost, účelem bylo spíše veřejně informovat.

Runy užívané k magickým obřadům se též často vybarvovaly do příslušných barev a meditovali - každá jednotlivá runa má jak svou fonetickou hodnotu výslovnosti, tak v magii starých Germánů i svůj skrytý význam. Např. runa Teiwaz se meditovala a ryla, pro pomoc v boji a vítězství neboť náleží bohu Týrovi - jednorukému bohu válek a vítězství. Ke každé runě existovaly určité meditační mantry a kombinací jejich rytí do věšteckých hůlek či březové kůry apod., barvení do příslušných barev, sestavování apod. se věštilo a prováděly magické obřady. Některé starogermánké kmeny neměly ani žádného šamana - specialistu či věštce zaměřeného výhradně na magii  nebo kněze starajícího se o náboženství a většinu magických obřadů vykonával náčelník, často i významné ženy. Jiné kmeny měly své šamany, případně vědmy či kouzelnice. Arabský diplomat Ibn Fadlán hovoří při popisu pohřebního ritu u kmene Rusů na Volze v 10. století o ženě zvané " Anděl smrti" jež jednak hrála krvavou roli v samotném pohřbu a zároveň zastávala nejspíš i post vědmy. Samostatnou záležitostí jsou velké pohanské chrámy, jako například jeden z nejproslulejších - ve Staré Upsalle (popis poskytl mistr Adam z Brém) o které se přímo starali pověření kněží, zajišťující vykonávání příslušných rituálů, provozování slavností a svátků a údržbu chrámů.

Runové kameny:
Runové kameny vztyčovali Germáni a později Vikingové z různých důvodů - zpravidla na památku mrtvých a jejich činů, řídčeji v paměť činů svých. Bylo obvyklé, že runový kámen na památku mrtvého vztyčovala jeho rodina nebo přátelé. Pokud někdo zahynul na výpravě, vztyčili jeho druhové kámen na místě jeho pohřbu, takže podobné náhrobky se nachází po celé oblasti působení Vikingů. Zahynul-li na moři, vztyčili mu často kámen doma. Kromě textu jsou kameny někdy doplněny výjevy z mytologie nebo života mrtvého a jeho činů. Po přijetí křesťanství se runové kameny objevují stále a přibývá další motiv - na kamenech, které vztyčili příbuzní nebo přátelé za mrtvého se objevují mezi jeho činy i obecně prospěšné akce, jež mrtvý vykonal - stavby kostelů, mostů, cest, hrází, vysoušení bažin apod. nebo se objevují zprávy o těchto činech vykonaných příbuznými či přáteli mrtvého v jeho jménu, aby mu tak pomohli na onom světě, případně zkrátili pobyt v očistci. Poslední část nápisů na runových kamenech, kterou zmíním, má opět magický a zároveň varující a odstrašující charakter - tak některé nápisy nad hroby varují vykradače a hanobitele hrobů před kletbou jež je postihne. Tyto nápisy se v křesťanském období pochopitelně již nevyskytují (kromě toho se již zpravidla do hrobů pod vlivem náboženství neukládala bohatá výbava). 

Písně:
Dalším magickým prvkem o kterém se zmiňují staré mythologické eposy jsou písně. Lidé věřili, že pomocí určitých specializovaných písní se dá vyvolat vhodná reakce okolí - tj. utišit bouři na moři, nebo ji vyvolat, ovládnout něčí mysl-očarovávat a pod. Tato moc, stejně jako znalost a moc run byla připisována též bohu Odinovi, jenž byl mimo jiné i bohem patosu, básníků, pěvců.